V posledním období své existence se železná opona - ženijně-technický zátaras skládal z ochranného plůtku s pomocnou signalizací, trasy telefonního vedení, asfaltové komunikace, vnitřního kontrolního pásu, pěšinky podél signální stěny určené pro údržbu, signální stěny profilu T, vnějšího kontrolního pásu a stěny tvořené pletivem a řadou "brunoválců". Oboustranné oplocení signální stěny zabraňovalo kontaktu zvěře se signální stěnou a vyvolávaní planých poplachů (při každém trvalém zkratu na signální stěně byl vyhlašován pohraniční poplach pro celou rotu). Někdy je trasa novějších ŽTZ zaměňována s trasou "překrytí", která byla většinou tvořena pouze asfaltovou komunikací a telefonním spojením a která byla vybudována v průsecích po trase elektrických zátarasů z 50. let.
Vše je pěkně patrné z těchto dobových fotografií.

Ochrana státní hranice byla členěna do hloubky. První pásmo - pásmo přístupů - mohlo být až 50 km hluboké a končilo na hranici pohraničího pásma, druhé pásmo - pásmo signálů - od hranice pohraničního pásma na čáru překrytí, třetí pásmo - pásmo překrytí - končilo státní hranicí.

Pokud jde o vodní toky, byla snaha křížit je co nejméně. Když ale nebylo vyhnutí, byly budovány tzv. vodoteče. Potok se vpustil korytem do betonových odlitků velkého průměru a na obou stranách se uzavřel mříží, která měla oka taková, aby přes ní nikdo neprošel. Mříže byly zhotoveny z ocelových trubek a uvnitř byl signální drát. Při narušení mříže, např. přepilováním, byl vyvolán signál. Nad zakrytým vodním tokem vedla signální stěna plného profilu. V zátopových oblastech, např. kolem Dyje, se při povodních vypínalo tolik drátů signální stěny, kam až sahala voda. Kolem drátů, pokud to šlo, se hlídalo z lodiček. Na Staňkovském rybníce a na Lipně byly motorové čluny, ze kterých se hlídalo pásmo signálů nebo přístupů, podle toho, kam až vodní tok zasahoval. (foto torza zabezpečení vodního toku).
S odstraňováním ŽTZ se začalo v prosinci 1989 (foto).